Na světě je jen málo zemí podobných Polsku, které se mohou pochlubit takovým množstvím jedinečných zvyků. Ačkoli by se mohlo zdát, že jsou cenné pouze pro Poláky, ve skutečnosti jsou některé polské kulturní hodnoty uznávány na mezinárodní úrovni. Řeč je především o vorařství – staleté tradici, která byla zapsána na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Co se vlastně skrývá za pojmem „pltnictví“, co pltníci dělali a můžeme se s nimi ještě setkat? Zveme vás, abyste si přečetli více.

Floundering | Co to znamená?

Při vyslovení slov raft, vorař nebo splavení někteří lidé – zejména mladší generace – ztuhnou. Přestože tyto pojmy byly kdysi běžné a lidé pracující v této profesi tvořili páteř dopravního průmyslu, dnes si na ně vzpomene jen málokdo. Realita dnešní doby nás bohužel postupně vytlačuje z dlouholetých tradic a stále méně lidí je pěstuje.

Proto je dobré začít od základů: rafting – co to znamená? V minulosti se raftingem rozuměla přeprava různého zboží po řekách, dnes je tento pojem úzce spjat s cestovním ruchem. V současné době se turisté přepravují na raftových člunech (především replikách). Za hlavní město pltnické tradice je považován Ulanów – město v Podkarpatském vojvodství, které se nachází při ústí řeky Tanew do Sanu. Nejenže se zde stavěly nové vory, ale také se zde školili mladí voraři, kteří se později věnovali splavování řek Narew, Bug, San, Wieprz a samozřejmě Visly.

Kdo byli trámoví?

Jak už název napovídá, voraři, známí také jako pltníci, orylové nebo lnáři, byli lidé, kteří splavovali zboží po řekách. Tuto profesi zpravidla vykonávali rolníci – během jarní a letní sezóny prodávali své výrobky ve větších městech, často stovky kilometrů vzdálených od jejich domovů. Ačkoli se zpočátku vorařstvím zabývalo jen málo lidí, postupem času se tato profesní skupina začala rozrůstat, až nakonec dosáhla úctyhodných rozměrů. Proto byla v 17. století vytvořena organizace, která se podobala městskému cechu a jejíž členové – voraři – získali četná práva. Bylo to především zásluhou Vladislava IV. vázy, který jim udělil cechovní privilegia.

V čele posádky raftu stál retman. Velel voru a na jeho dovednostech a znalostech záviselo zdraví a životy orjánů. Retman plul v čele konvoje na takzvaném retmaniaku. Byl to on, kdo určoval trasu plavby, a jeho autorita byla tak silná, že se mu žádný vorař neodvážil odporovat. Nejlepší retmani byli vyškoleni v Ulanově – tam se zdokonalovali ve svém řemesle a získávali znalosti o polských řekách.

Flotace ve středověku

Ačkoli v dřívějších dobách splavňovali vory prakticky všechny řeky v Polsku, nejvíce zboží se přepravovalo po Visle do slavného Neptunova města. města Gdaňsk. V 16. století se na nich přepravovalo hlavně dřevo a obilí, ale nechyběly ani lodě naložené ovocem, keramikou, zvířecími kůžemi, provazy, voskem, medem a plátnem. Jeden vor se mohl skládat z několika vorů spojených lany, jejichž celková délka někdy dosahovala až 170 metrů.

Řízení takového konvoje nebylo jednoduché. Směr se udával pomocí přibližně 10 metrů dlouhých vesel, tzv. trampolín. Ta byla umístěna jak na prvním (čelním), tak na posledním (kolovém) voru. Brzdou naopak byly sedmimetrové, nabroušené dřevěné březové nebo bukové kůly, zvané śryki. Protože jedna cesta trvala až měsíc, museli si voraři na vorech najít místo na spaní – obvykle pokryté slámou – a ohniště, kde se mimo jiné jedl vorařský chléb.

Chléb z raftů

Původně se mu říkalo křupavý chléb a je nedílnou součástí vorařské profese. Stejně jako celé vorařství je i toto pečivo úzce spjato s Ulanowem. Přestože neznáme přesné datum jeho vzniku, ví se, že to bylo přibližně ve druhé polovině 19. století. Splavnický chléb pekly manželky, dcery a matky rolníků, kteří se v Uljanově zabývali splavováním. Základem byly místní produkty, především celozrnná a žitná mouka nebo hladká mouka s přídavkem škvarků z rozpuštěného sádla nebo vepřového tuku.

Jak ale přesně vypadal proces pečení vločkového chleba? Obvykle se po vytvoření chlebové hmoty těsně před vložením do pece celá prohnětla s tukovými přísadami – včetně „suchých“ škvarků. Chléb se vytvaroval do velkých bochníků, které se pak vložily do pece v plechových pekáčích. Takové pečivo patřilo k nejdůležitějším položkám jídelníčku vorařů – bylo výživné, chutné a dokázalo si poměrně dlouho udržet čerstvost.

Jak vypadal den na raftu?

Po naložení vorů a zahájení plavby se jen zřídkakdy vystupovalo na břeh. Samozřejmě v tom hrála velkou roli snaha ušetřit čas, ale většina raftařů prostě milovala pobyt na vodě. Na vorech spali, vařili a jedli. Vorař odpočíval v tzv. retmance – stylizovaném domku pokrytém slámou. Naopak orlové měli své „boudy“, což byly tradiční chýše. Tyto stavby se samozřejmě nacházely na vorech a členové posádky v nich spali podle zavedeného systému hlídek.

Ráno a večer se trámoví modlili ke své patronce, svaté Barboře. Nejčastěji oslavovali její osobu zpěvem zasvěcených skladeb až o patnácti strofách. „Kiedy ranne wstają zorze“ je píseň, která velmi často doprovázela ranní ortel. Jejím zpěvem vyjadřovali svou vděčnost Bohu a prosili ho, aby je během pobytu na vodě ochraňoval. Všechny tyto rituály se praktikovaly denně po dobu několika týdnů, dokud voraři nedosáhli svého cíle.

Jak se trámy dostaly domů?

Jak již bylo zmíněno, trvalo několik týdnů, než se dostala do požadovaného cíle – obvykle do Gdaňsku. Tím však cesta orylů nekončila. Poté, co prodali veškeré své zboží, se vydávali na cestu zpět – pěšky. Taková cesta obvykle trvala minimálně dva týdny, ale často se prodlužovala. Přestože někteří z vorařů prodávali své vory ve městě, někteří je táhli stovky kilometrů do své domovské vesnice. Jako kompenzaci za dlouhé odloučení si orlové za vydělané peníze kupovali svým ženám jantarové korálky nebo krásně zdobené šátky.

Některé prameny uvádějí, že po návratu museli voraři z Ulanowska – z obavy před neznámými nemocemi nebo morem – podstoupit dvoutýdenní karanténu ve vesnici Czekaj. Teprve po této době se konečně mohli setkat se svými rodinami.

Profese raftaře

Až do vypuknutí první světové války se vorařství dařilo. Bohužel omezení uvalená parcelujícími mocnostmi způsobila, že jedinou cennou komoditou se v té době stalo dřevo – ale i jeho prodej se po čase přestal vyplácet. Navíc rozvoj železnice, který umožnil mnohem rychlejší a efektivnější dopravu, způsobil, že se na splavnění řek začalo zapomínat. Oráči začali být zaměstnáváni jinými pracemi a říční dílny postupně upadaly. O několik desetiletí později – po skončení druhé světové války – dálková plavba na vorech do Gdaňska zcela zanikla, stejně jako vorařská profese. Poslední komerční splav se uskutečnil v roce 1968 – od té doby se dlouholeté tradice přestaly pěstovat.

Bratrstvo milenců Ulaanovské oblasti

Zdá se, že zde celý příběh končí. Naštěstí nic nemůže být vzdálenější pravdě. Rok 1991 byl pro vorařství přelomový, protože právě tehdy potomci orlů a retmanů vytvořili Bratrstvo milovníků Ulanowa pod vzýváním svaté Barbory. Jeho hlavním úkolem bylo pěstovat staré tradice a zvyky a také udržovat památku na voraře, kteří kdysi tvořili páteř dopravního průmyslu.

V roce 1993 uspořádalo Bratrstvo tradiční plavbu na pltích z Ulanowa do Gdaňsku pod heslem „Po stopách předků“. Voraři a oryl, kteří se vorařství věnovali v dávných dobách, urazili za jeden měsíc až 724 kilometrů. Od této akce se pravidelně pořádají výlety na vorech do různých koutů Polska – díky tomu je vzpomínka na voraře stále živá.

Flotace na seznamu UNESCO

V březnu 2021 podalo šest zemí – Polsko, Španělsko, Česká republika, Rakousko, Lotyšsko a Německo – žádost o zápis raftingu na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Za zmínku stojí, že samotná práce na žádosti – pod vedením polského Ministerstva kultury a národního dědictví – trvala více než dva roky. Nakonec byl rafting 1. prosince téhož roku oficiálně uznán organizací UNESCO. Navíc Výbor pro zachování nehmotného kulturního dědictví ve zdůvodnění svého rozhodnutí zapsat rafting na Seznam žadatele pochválil a vysvětlil význam spolupráce mezi zeměmi a ochrany národních tradic.