Bohatství dávného Gdaňsku začínalo daleko od jeho nábřeží. Dřevo, obilí a další zboží se do přístavu dostávalo po Vistule a jejích přítocích. Za touto přepravou stála práce lidí, kteří znali proud, mělčiny a proměnlivé hladiny vody. Říkalo se jim plavčíci, plavci nebo oryli.
Co bylo plavba na vora?
Splavování dřeva spočívalo ve splavování, tedy v přepravě dřeva a nákladu po proudu řeky. Ne každá přeprava však vypadala stejně. Dřevo bylo možné svázat do vorů, které samy o sobě představovaly přepravovaný náklad. Jiné náklady se nakládaly na říční čluny, mezi nimiž byly i galar.
Toto rozlišení pomáhá představit si dávnou Vislou. Plavaly po ní jak konstrukce ze spojených kmenů, tak i plavidla s trupem, přizpůsobená k přepravě zboží. Společným základem práce byla znalost řeky a schopnost využít jejího proudu.
Retman určoval trasu
Za vedení splavu odpovídal retman. Musel posuzovat podmínky, vybírat bezpečné průjezdy a předvídat překážky. Někdy vyplouval v malé lodi před transportem, aby prověřil trasu. Na jeho rozhodnutích záviselo jak náklad, tak bezpečnost posádky.
Velký vor reagoval jinak než malá loď. Manévrování vyžadovalo spolupráci mnoha lidí, použití dlouhých vesel a tyčí a dobrou znalost vybavení. Dovednosti se získávaly v praxi, učením se od zkušenějších plavců.

Několik týdnů života na vodě
Cesta do přístavu mohla trvat týdny. Vora se na tuto dobu stávala místem práce, odpočinku i přípravy jídla. Posádka si na ní zřídila jednoduchá útočiště, vzala si s sebou jídlo a rozdělila si povinnosti. Rytmus dne určovaly podmínky na řece a postup splavu.
Kolem tohoto povolání se vyvinula vlastní slovní zásoba, písně a zvyky. Důležitou postavou v tradici plaváků byla sv. Barbora. Vzpomínka na práci na vodě přežila také v rodinných příbězích a názvech obcí. Jedním z nejznámějších center tohoto dědictví je Ulanów, ležící u ústí řeky Tanwi do Sanu.
Dosažení Gdaňsku neznamenalo konec celé výpravy. Bylo třeba náklad předat nebo prodat a vrátit se domů. Po splavení dřeva se návrat často uskutečňoval pěšky. Neznamenalo to táhnout velký vor proti proudu – jeho dřevo bylo přece předmětem prodeje.
Proč plavci pluli do Gdaňsku?
Gdaňsk propojoval povodí Vistuly s námořním obchodem. Zboží shromážděné v přístavu se mohlo dostat na lodě plující do jiných zemí. Sklady nad řekou Motlawa byly součástí tohoto systému a práce plavců zajišťovala spojení mezi vzdáleným vnitrozemím a pobřežím.
Rozvoj železnice a změny v organizaci dopravy postupně omezovaly ekonomický význam tradiční plavby na dřevěných vorech. Dřívější povolání ztrácelo své základní uplatnění. Jeho dědictví však nezmizelo spolu se změnou způsobu přepravy zboží.
Složení na seznamu UNESCO
1. prosince 2022 bylo voraření zapsáno na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Jednalo se o společnou žádost Polska, Rakouska, České republiky, Německa, Lotyšska a Španělska. Zápis se týká znalostí, dovedností a tradic předávaných vorařskými komunitami.
V Polsku hraje při jejich zachovávání důležitou roli Bratrstvo vorařů sv. Barbory v Ulanově. Organizované splavy, výuka stavby vorů a předávání zkušeností dalším generacím umožňují udržet tuto tradici při životě. Vorařství je tedy také spoluprací lidí, a nikoli pouze obrazem ze staré fotografie.
Řeka nám i dnes umožňuje poznat tuto historii
Dnešní plavby na tradičních člunech pomáhají připomenout, jak důležitý byl pohled z vody v životě Gdaňsku. Turistická plavba má jiný cíl než někdejší přeprava zboží, ale může se stát příležitostí k rozhovoru o konstrukci člunů, práci posádek a cestě, kterou náklad urazil do přístavu.
Historii vorařů stojí za to spojit s prohlídkou Ostrova sýpek. Právě tam je nejlépe vidět druhý konec dlouhé říční cesty: místo, kde zboží dovezené z vnitrozemí čekalo na další cestu.
